Ano, v sobotu 4. listopadu měla v divadle Akropolis v Praze na Žižkově premiéru hra Hana a Hana. Napsal jsem ji už před třemi lety a jestliže teď některá média píší, že jde o adaptaci stejnojmenného komixu z Reflexu, tak se mýlí. Správnější by bylo napsat, že je to hra o komixu. Nevystupují v ní totiž dvě sedmnáctileté dívky Hana a Hana, nýbrž dvě stejnojmenné komixové postavy.
(Helenka a Miřenka Čechovy, v rolích Hany (té s modrými vlasy) a Hany (té s většími prsy), v paláci Akropolis, premiéra 4. listopadu 2006, foto (c) Klára Žitňanská)
Námět hry je jednoduchý. Autorovi komixu (což je osmatřicetiletý svobodný alkoholik s pocitem zneuznanosti, tedy zjevně nikoliv mé „alter ego“, jak se tvrdí v oficiální anonci představení, jelikož já jsem ženatý) se po procitnutí zhmotní Hana a Hana, dvě postavy z jeho komixu. Celý první akt je o tom, jak se s nimi autor (stižený navíc silnou kocovinou) snaží navázat kontakt, ale ony ho vůbec neberou na vědomí.
Druhý akt se odehrává téhož dne, ale pozdě v noci. Autor komixu se vrací z diskotéky, kde se seznámil se dvěma dívkami, které jsou Haně a Haně podobné (herečky tedy hrají dvojroli). Autora komixu berou na vědomí, ale vůbec mu nerozumí. Komunikace stejně jako v prvním faktu nefunguje, byť tentokrát z jiného důvodu. A když nakonec opilý autor komixu usne (a zdá se mu asi něco pěkného, protože má erekci, což Hany komentují dialogem: „Tak se mu to přece jen povedlo.“ „Co jako?“ „No že si s náma užil.“), tak ho dívky okradou a odejdou.
Tím hra buď končí (a jde o dvojaktovku), anebo pokračuje po přestávce třetím aktem. Ten se odehrává po deseti letech. Mohu-li to jako autor tvrdit, zdá se mi třetí akt nejlépe napsaný a nejdivadelnější.
Není tak docela přesné tvrdit, že v Akropoli uvedli hru v premiéře. Premiéru měla tato konkrétní iscenace, text ovšem už před dvěma lety nastudovali herci z DAMU a poprvé zahráli 11. listopadu 2004 (tedy téměř navlas před dvěma lety!) v brněnském Domě pánů z Kunštátu. Pak se ještě několikrát hrála příležitostně na akcích časopisu Reflex, který v roce 2005 slavil své patnácté výročí.
(Hana a Hana, premiéra 11. listopadu 2004, Brno, foto (c) Jiří Bernovský)
Píšu o tom nikoliv proto, abych sám sebe prezentoval jako úspěšného autora, jehož hry se hrají na bezpočtu jevišť (i když to taky, samozřejmě), ale abych ukázal, že mám možnost porovnávat. A výsledek?
Víc se mi líbilo dva roky staré nastudování. Jednoduše proto, že se více drželo mého textu a ctilo způsob, jak jsem zápletku vymyslel a napsal. Nové nastudování je spíše experimentální, textu se drží jen místy a se spoustou nápadů, jichž však ne vždy jsem autorem. Podtrženo a sečteno, jako divák jsem se na sobotní premiéře cítil dobře a pohodově, protože představení mělo spád, působilo lehce … a Hany vypadaly i hrály excelentně. Jako autor jsem se však cítil poněkud zklamaný a nesvůj.
Mé pocity nic nevypovídají o kvalitách režisérky, kterou je studentka DAMU Tamara Pomoriški (pocházející ze Srbska). Má pověst umělkyně, která je talentovaná a nekomformní. Pro autora však tato kombinace znamená potenciální problémy. Ano, když jsme se před půl rokem poprvé setkali, tak mi udělala radost, když mně radostně oznámila, že jsem její „první živej“. „První živej autor,“ upřesnila, když jsem se zatvářil nechápavě.
Jinými slovy, Tamara až dosud adaptovala hry již zesnulých autorů. Nechci, aby to znělo nevděčně, ale myslím, že to pro ty autory je tak lepší. Bylo mi to jasné už v momentě, kdy mně během naší první schůzky oznámila, že přemýšlí o tom, že hru bude inscenovat tak, jakoby se celá odehrávala v psychiatrické léčebně. „Ale ona se odehrává v normálním bytě,“ zkusil jsem zaprotestovat. „A to víte jak?“, opáčila režisérka. Pak jsme se už neviděli a znovu se setkali až na generálce dva dni před premiérou.
Ten nápad s blázincem si naštěstí rozmyslela. Nebo si to aspoň myslím. Mnohé z toho, co se odehrávalo na jevišti, jsem tak úplně nechápal. Ale pokud mohu soudit, ostatní diváci se dobře bavili. Možná byla chyba jen v tom, že jsem znal původní text. Tedy … musel jsem ho znát, když jsem ho napsal. „Tak co tomu říkáte?“, zeptala se mě po představení Tamara. „Bylo to … zajímavé,“ odpověděl jsem diplomaticky. Ale asi byla ta diplomacie příliš evidentní, protože Tamara se zatvářila dotčeně. „Vydolovala jsem z toho textu maximum. Líp to udělat nešlo,“ oznámila mi.
(Skupinová fotografie po premiéře. Úplně vlevo Miloš Gašparec, spoluautor komixu a výtvarník, třetí zleva Hana Kubáčková, producentka, vedle ní, v bílém, Hana (ta s vetšími prsy, ovšem bez vycpané podprsenky), vedle ní divadelní Miloš, autor komixu, a vedle něj Hana (ta s modrými vlasy, ovšem bez paruky). Zcela vpravo Tamara Pomoriški. Nad všemi se tyčí Miloš, skutečný autor. Foto (c) Klára Žitňanská)
Ach ano, možná chcete vědět, co jsem odpovídal novinářům, když se mě ptali, proč jsem Hany nechal obživnout v divadelním textu. Citoval jsem jednoho amerického spisovatele, který kdysi řekl, že se stal autorem divadelních her proto, že se mu to zdálo jako dobrý způsob, jak mít poměr s nějakou herečkou. Ovšem vzápětí zjistil, že herečky mají poměr zásadně s režiséry, producenty nebo – to když není zbytí – s herci. Nikdy s autory.
Marilyn Monroe a Arthur Miller jsou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. A já nejsem žádný Arthur Miller, to mi věřte.
PS: Zajděte se na představení Hana a Hana do Akropole podívat, repríza se koná 18. prosince 2006. A když bude vyprodáno, nemusíte zoufat. Chcete mít vánoce v rytmu Hany a Hany? Kupte si k Ježíšku román.