Například napsat do redakce nebo autorovi dopis. Jenže to většině lidí přijde příliš zdlouhavé a nejisté. Bude ho někdo vůbec číst? Ano, také můžete do novin zavolat, ale s největší pravděpodobností skončíte na drátě s nějakým nebohým elévem v dopisovém oddělení.
A pak je tu možnost, že komentář sami přepíšete na webu. Ne že ho budete kritizovat v diskusním fóru. Nebo že si napíšete vlastní verzi na svém blogu. Ne. Vezmete pěkně původní text a předěláte ho tak, že na webu zbyde jen vaše verze. Jak dlouho? Jen do té chvíle, než někdo přepíše zase tu vaši.
To je ve stručnosti princip wiki, tedy softwaru, který v polovině devadesátých let vymyslel počítačový inženýr Marc Cunningham. Jméno si vypůjčil z havajštiny, kde „wiki-wiki“ znamená rychle, a chtěl tím zřejmě naznačit, že jde o velmi rychlý způsob, jak měnit obsah webu.
Wiki je založena na známé lidové pravdě, že „víc hlav víc ví“. Naopak úskalím wiki je jiný známý fakt, že co dělají všichni, nepatří vlastně nikomu, a co nepatří nikomu, tak si někdo brzy buď přivlastní, anebo to zničí.
Jedinou možností je vymyslet systém, který výsledky „dělné většiny“ před „menšinou škůdců a vandalů“ ochrání. Tvůrcům dnes už slavné Wikipedie se to podařilo, takže se uvádí, že tato webová encyklopedia nabízí srovnatelné informace jako například tradiční Britannica. A v některých případech je ještě lepší, protože je aktuální.
Otázka zní, zda lze stejný princip použít také pro jiné druhy textů. Třeba pro již zmíněné komentáře.
Tuto otázku si položil deník Los Angeles Times na závěr jednoho ze svých hlavních komentářů 17. června 2005: „Kdo ví, kam to povede? Možná přímo do skladiště trapných omylů. Ale může to vést také k nové formě názorové žurnalistiky, odrážející názory každého, kdo bude ochoten je nabídnout.“
Uvedl tak do mediálního světa takzvaný wikitorial, neboli komentář, který může kdokoliv na webu doplnit, opravit nebo přepsat. Čtenářům k téhle drastické proměně, která se s texty děje obvykle v diskrétním soukromí mezi redakčními zdmi, nabídl jiný hlavní komentář z téhož dne. Ten se týkal války v Iráku.
Kam to v tomhle konkrétním případě vedlo, dnes samozřejmě víme. Dva dny se zdálo, že experiment funguje a že přinese zajímavé výsledky. Text se dramaticky měnil, to podle toho, zda zrovna „vítězili“ odpůrci, anebo stoupenci války v Iráku. Bez ohledu na vibrující emoce byli čtenáři i komentátoři (často v jedné osobě) svědky zajímavého žurnalistického a zřejmě i sociologického expermentu.
Jenže vše se zvrtlo v noci ze soboty na neděli 19. června 2005. Někdy kolem půl páté ráno místního času začal na stránce vyhrazené wikitorialu kdosi publikovat obscénní fotografie. Boj mezi správci stránky a pornografií trval necelou hodinu. Krátce po páté byl deník nucen stránku „vypnout“. Jednou provždy.
Novinář Michael Kinsley, který experiment si wikitorialem vymyslel a dal mu také jméno, netajil své zklamání. Jak později řekl, samozřejmě počítal s tím, že tak nechráněný software a zároveň tak explozivní téma jsou kombinací, která průšvih přímo přivolává. Ale ve skrytu duše doufal, že opravdu vznikne nový webový žurnalistický žánr. Nevznikl.
Ale experimenty s wiki pokračovaly. Spoluúčast na psaní komentářů nabízí například deník Argus Leader z americké Jižní Dakoty. Zůstal však tak zhruba napůl cesty: všechny změny provedené čtenáři ještě před publikací kontroluje redaktor z novin. Odfiltruje tak případné útoky vandalů, diskuse však postrádá svou živost a bezprostřednost. Něco za něco.
S wiki experimentují občas i jednotliví autoři. Ryan Singel nabídl v sprpnu 2006 na webu koncept svého článku, který psal pro magazín Wired. Kdokoliv ho mohl upravovat či doplňovat prostřednictvím wiki. Jak později Singel napsal, zásahy čtenářů učinily článek informačně bohatším a lépe vyargumentovaným, text však postrádal jednotný a jasný styl.
Je možná úkolem pro žurnalistické teoretiky, aby zkoumali, pro jaké žánry, pro jaká témata či pro které typy událostí je „kooperativní psaní“ vhodné. Zda nejde o nějaký významnější trend a v budoucnu nebudou texty psát celé týmy autorů, tak jako dnes pracují v týmech vědci, technici nebo programátoři (i ti byli v minulosti spíše individualisté). Anebo zda je to slepá ulička, která nikam nevede.
Respekt se v listopadu 2006 rozhodl experimentovat s wiki v původní formě, kterou si vyzkoušel (a pak zavrhl) deník Los Angeles Times. Je to forma nejvíc riskantní, ale zároveň slibujícím čtenářům i přispěvatelům nejzajímavější výsledky. Samozřejmě, pokud se povede. Ale i neúspěch bude mít svou hodnotu. Bude dokumentem o tom, jací jsme.
Končím tento komentář ve chvíli, kdy je wikikomentář Respektu na světě. Jak dopadne? Za hodinu, za den anebo třeba už za deset minut budeme možná chyřejší. Ale mně nezbývá než se uchýlit k plagiátorství: „„Kdo ví, kam to povede? Možná přímo do skladiště trapných omylů. Ale může to vést také k nové formě názorové žurnalistiky, odrážející názory každého, kdo bude ochoten je nabídnout.“