"Mám si něco připravit? Třeba nějaké konkrétní informace?", zeptal jsem se zaměstnanců tiskového oddělení, kteří schůzku zorganizovali. Ujistili mě, že nikoliv. Že paní náměstkyni zajímá obecně to, jak je to v Česku s blogováním, a že bude stačit, když budu odpovídat na její otázky. Něco podobného se nám novinářům nestává tak často. Že jdeme na schůzku s nějakým politikem nebo vysokým úředníkem, a otázky nemusíme klást, nýbrž na ně odpovídat. Jen jsem pár hodin před schůzkou zavolal kolegovi Adamu Javůrkovi (přednímu českému blogologovi, t.č. ležícímu v posteli se střevní chřipkou), abych se ho zeptal na pár detailů, například kolik blogů v Česku vlastně. Odpověděl mi, že když je naposled počítal, bylo jich asi 65 000, z toho odhadem zhruba 10 000 aktivních.
Tím se mi zdála příprava na schůzku završena. Cestou autem na Malou Stranu, kde vylvyslanectví sídlí, mě ještě napadlo, že Collen Graffyové musím říct vtip, který mi minulý týden ve Vídni pověděl kníže Schwarzenberg (tedy můj šéf), a který je o americké ministryni zahraničí (tedy její šéfce). Je to vtip politický, krátký a celkem vtipný (což ne u všech vtipů vyprávěných vašimi šéfy je samozřejmost). Otázka: Jaký je rozdíl mezi cibulí a miliónem Libanonců? Odpověď: Cibule rozpláče Condoleezzu Riceovou. Zdálo se mi to jako dostatečná odplata americké administrativě za již zmíněné průtahy při vyřizování víza pro mého syna.
Paní Graffyová – mimochodem sympatická a půvabná žena – se mi věnovala hned poté, co poskytla rozhovor České televizi na téma mezinárodního terorismu, a především pětiletého výročí teroristických útoků v New Yorku a ve Washingtonu. My jsme spolu o terorismu nemluvili. Jako dárek jsem jí přinesl vytištěný rozhovor, který poskytla před dvěma týdny v Bratislavě známému tamnímu blogerovi Karolu Sudorovi a který vyšel – kde jinde? – na jeho blogu. Podal jsem Colleen Graffyové základní informace o české blogosféře a zmínil některé české blogery.
Sám sebe jsem představil jako příležitostného blogera, kterého to čas od času popadne, a za pár měsíců zase pustí, a že teď mě to zrovna popadlo (viz tento blog, byť vzniklý tak trochu z donucení, vzhledem k angažmá Respektu na tomto projektu). Povídali jsem si také o našich oblíbených amerických blogerech, z nichž paní námšstkyně zmínila zejména ty pravicové a konzervativní, naladěné vstřícně k současné administrativě. Řeč se nevyhnutelně stočila také na vízum mého syna. Ano, já vím, že jsem tím trochu posedlý, ale nemohl jsem si prostě pomoci – už proto, že v již zmíněném rozhovoru se Sudorem paní Graffyová říká, jak je získávání víz na Slovensku jednoduché a že je to záležitost jednoho nebo dvou dnů. Nepochybně je přesvědčena, že v Česku je to podobné, ne-li ještě jednodušší. Ha ha!
No a taky jsem pověděl ten Schwarzenbergův vtip. Po pravdě řečeno jsem čekal trochu vřelejší reakci. Náměstkyně mě odměnila zdvořilým, byť poněkud chladým úsměvem. "Milión Libanonců?", ujistila se, že si číslo z vtipu pamatuje dobře, a pak si něco poznamenala do bloku před sebou. "Ano, neříkám, že je to nějak vynikající vtip, jen jsem si říkal, že by vás mohl zajímat," zahájil jsem ústupovou strategii. "Ach ano, je dobré vědět vtipy, které se říkají," odpověděla náměstkyně a znovu si něco poznamenala. Polilo mě horko. Co když způsobím mezinárodní problém? "Možná jsem málo zdůraznil, že je to vtip, který se povídá ve Vídni. Ne v Praze," řekl jsem. A abych ukázal, že i já osobně mám smysl pro humor, tak jsem dodal: "To kvůli případné vojenské odvetě." Pak jsme naštěstí pokračovali znovu v debatě o blozích.
Když jsem se naposled díval na zpravodajské servery, tak Amerika na Vídeň zatím nezaútočila.