Reklama
 
Blog | Miloš Čermák

Respekt končí? Kvůli Čermákovi? Ne

Někdy během léta se mě kdosi z novinářských kruhů zeptal: „A ty se nebojíš, že by časopis jako Respekt mohl kvůli tobě zaniknout?“ Ta otázka mě zaskočila, protože byla formulovaná tak, jako bych to měl být já, kdo dá události vedoucí k zániku kvalitního - byť mnoho let ztrátového - média do pohybu. Že budu hrobařem něčeho bezpochyby dobrého a slušného. Odpověděl jsem zhruba následovně: „Samozřejmě, že se bojím, ale jsem přesvědčený, že se tak nestane. A udělám pro to všechno.“ Platí to i teď.

Respekt je dobrý časopis s mimořádnou historií. Asi žádné jiné jednotlivé médium neovlivnilo českou žurnalistiku po listopadu 1990 tak významně jako Respekt. Počátkem devadesátých let do ní přinesl nový styl, který v té době působil jako zjevení. Nezávislost v pojetí Respektu nebyla ideálním stavem, kam novinářský profesionalismus má směřovat, nýbrž východiskem, kde terpve začíná. Nezávislost nikoliv jako absence názoru či falešná objektivita, nýbrž nezávislost vnitřní, vycházející ze způsobu práce či obecněji ze způsobu myšlení.

Respektem prošly desítky novinářů, kteří patří ke špičkám v oboru, byť většina z nich už dávno působí v jiných redakcích. Respekt byl v době svého vzniku – a ještě v mnoha dalších letech – moderním periodikem evropské úrovně. Ne že by se později změnil k horšímu. Problém je jiný. Respekt zůstal stejný, změnila se doba.

Není pochyb, že Respekt je i dnes časopisem nabízejícím žurnalismus vysoké úrovně. Není pochyb, že zaměstnává vzdělané a schopné – v českých podmínkách jistě nadprůměrné – novináře. A konečně není pochyb ani o tom, že má věrnou a spokojenou čtenářskou základnu. Nikoliv malou, Respekt si každý týden už mnoho let kupuje stabilně kolem šestnácti tisíc lidí. Proč je tedy nyní v krizi? Je to jednoduché. Uvedené charakteristiky zajistily Respektu v posledních deseti letech sice stabilní, ale trvale ztrátovou existenci. Aby Respekt mohl být takový, jaký je, potřeboval každoroční finanční injekci, a to v hodnotě kolem čtyř miliónů korun.

Reklama

Na světě je spousta médií, které trvale prodělávají. Jejich majitelé je dotují svými penězi z mnoha různých důvodů, například vlivu či prestiže. Zdaleka to nejsou jen média seriózní jako Respekt, například Rupert Murdoch už desítky let doplácí nemalé peníze na bulvární deník New York Post. Znamená to, že média mohou celkem dobře fungovat i takzvaně v červených číslech. Musí je však někdo platit.

Sponzorem Respektu byl v uplynulé dekádě Karel Schwarzenberg. A ten se letos rozhodl, že tento model změní a že se Respekt bude muset proměnit v časopis, který si na sebe sám vydělá. Cesta z trvale ztrátového hospodaření je paradoxně velmi drahá a vyžaduje investici. Proto také letos vstoupil do Respektu finančník Zdeněk Bakala.

Úvaha, že Respekt bude muset snížit svou novinářskou kvalitu, aby si sám na sebe vydělal, je banální až hloupá. Bůh ví, proč ji stále dokola opakuje tolik lidí. Přesný opak je pravdou. Málokterý segment mediálního trhu je tak zaplněný jako ten s bulvárními periodiky. Nebo ten se zpravodajskými týdeníky, které dělají převážně tzv. měkkou žurnalistiku s akcentem na životní styl. Proč se do této konkurence hrnout ještě s Respektem? V čem by to mělo logiku?

V souvislosti se změnami, kterými procházejí deníky, roste v poslední době hlad po seriózních a chytrých publikacích. Podobný vývoj je i ve světě. Dokazuje to prodejní a celkově komerční úspěch názorových a intelektuálních časopisů typu Economist, Spectator či New Yorker. Šance Respektu není v tom, že „zhloupne“, ale že bude stále stejně „chytrý“, ne-li „chytřejší“. Nic to však nemění na tom, že se musí změnit.

Průzkumy mezi potenciálními (ne současnými) čtenáři prokazují, že Respekt vnímají jako určitou fosilii počátku devadesátých let. Je to asi bohužel pravda. Jestliže tehdy byl Respekt průkopníkem moderní žurnalistiky, dnes je už jen jakousi ozvěnou té doby. Časopisy jsou živé organismy, které se musí proměňovat stejně jako svět, o kterém referují. Když se neproměňují, mohou ještě relativně dloho  těžit ze své někdejší dobré formy a pověsti. Ale ne donekonečna. Začnou pomalu ztrácet čtenáře, ustupovat do pozadí, prostě pozvolna přestanou být relevantní.

Proč se něco podobného stává? Protože tvůrci takových časopisů ztrácejí oponenturu, a to jak vnitřní, tak vnější. Vnitřní proto, že jsou natolik přesvědčeni o způsobu práce a o vidění světa, že nepřipustí, aby v redakci někdo pracoval jinak. Svůj mandát vidí ve svém někdejším úspěchu, ovšem zapomínají, že ho nemají „předplacený“ navěky. Ve správnosti své práce a svého myšlení jsou utvrzováni kladnou zpětnou vazbou od čtenářského publika. Hlasy pocházející mimo toto publikum neberou vážně. A v tom tkví ztráta oponentury zvenčí.

Moderizace Respektu nevychází pouze ze změny grafiky a formátu, byť i to je důležité. Ale měla by být založena také na žánrovém, názorovém a autorském otevření. Jen tak může Respekt získat nové čtenáře, stabilizovat svou cílovou skupinu a také zvýšit inzertní výkon. Nic z toho nesouvisí s poklesem novinářské kvality. Cílová skupina s poptávkou po kvalitním časopise typu Respektu je mnohonásobně početnější než zmíněných šestnáct tisíc lidí, kteří si Respekt kupují dnes. Stojí za to usilovat i o ty ostatní.

Šéfredaktor Marek Švehla řekl v rozhovoru s Lidovými novinami, že se bojí, že pod mým vedením bude v Respektu snižována „pomyslná laťka“ pro texty usilující o publikaci. Švehla je příliš zkušený a dobrý novinář na to, aby věděl, že novinářská kvalita je příliš subjektivním a složitým kritériem, než aby se v souvislosti s ní dalo mluvit pouze o výšce laťky. Kdybych chtěl použít podobně zjednodušující až demagogickou metaforu, tak napíšu, že současné vedení nastavilo laťku tak, že časopis přes ni bohužel skáče mimo žíněnku.

Dnešní redakční krize je jen poplašenou reakcí těch, kteří nechtějí vidět situaci časopisu v souvislostech, a pak těch, kteří se bojí oponentury a ztráty vlivu. Nelze vyloučit, že někteří z nich ze svého rozhodnutí redakci opustí, a – bohužel! – také to, že společně s nimi jej opustí i někteří současní čtenáři. To je specifikum každého časopisu: že vazba autorů a jejich čtenářů je těsnější než v jiných médiích.

Troufám si tvrdit, že to neznamená konec Respektu. Mým cílem je, aby mu většina současných autorů i čtenářů zůstala věrná. Budu také usilovat o někdejší autory i někdejší čtenáře, protože i ti k Respektu patří. Jen ho v minulosti z různých důvodů opustili. A konečně, budu usilovat o všechny, kteří umějí chytře a zajímavě referovat o současném světě, a pak o ty, kteří jim chtějí naslouchat. V tom je moje víra, že Respekt čeká dlouhá budoucnost.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama