Reklama
 
Blog | Miloš Čermák

O osamělé dívce a krizi v Respektu. Aneb jak to bylo doopravdy

Co si takhle udělat malý výlet za osamělou dívkou do Ameriky? A přitom se jaksi mimochodem dozvědět, jak to doopravdy – ale doopravdy! - bylo v kauze takzvané krize v časopise Respekt. Hodně lidí se mě na to ptá a asi je nejvyšší čas to napsat.

Možná jste v posledních týdnech něco zaslechli o dívce vystupující pod přezdívkou „lonelygirl15“. Možná ne (konec konců jste čtenáři blogů provozovaných na webovém území seriózního týdeníku!), na „anglicky mluvícím“ Internetu jde však o jednu z největších celebrit letošního léta. A je téměř jisté, že brzy nebude celebritou pouze internetovou.

Jen velmi stručně. Dívka s touto přezdívkou začala videoblogovat někdy v polovině června 2006. Videoblogovat znamená prakticky totéž, co blogovat (tedy publikovat pravidelně své texty prostřednictvím jednoduché webové stránky), prostředkem komunikace jsou ovšem v tomto případě videoklipy. Není o nic nákladnější (video lze pořídit webovou kamerou za pár stovek korun), a hlavně je to méně pracné než psaní.

Obsahem dívčiných blogů nebylo nic menšího ani většího než její soukromý život. Neprozradila o sobě ovšem nic moc konkrétního. Pouze že se jmenuje Bree, žije v nejmenovaném americkém městě a vychovávají ji přísní, nábožensky založení rodiče. A že se kolem ní motá mladík jménem Daniel, kterého by mohla, ale nemusela milovat.

Reklama

Je téměř neuvěřitelné, že se z těchto ingrediencí podařilo „namíchat“ za tři měsíce asi čtyřicítku několikaminutových klipů. A ještě neuvěřitelnější se zdá, že se tenhle webový seriál – šinoucí se kupředu rychlostí jednoho až dvou nových dílů týdně – stal téměř okamžitě hitem. Důvodem bylo nepochybně dívčino osobní kouzlo, a také chytrá vypočítavost, s jakou diváky zatahovala do větších i menších tajemství svého života.

Videoklipy publikovala na serveru YouTube, který umožňuje sdílení videa (konzumenti ekonomických zpráv možná zaregistrovali několik dní starou zprávu, že firmu založenou v roce 2005 třemi mladými podnikateli má zájem koupit společnost Google, a to údajně za velmi hezkých 1,6 miliardy dolarů). Odhaduje se, že během léta shlédly monology „osamělé dívky“ více než tři milióny lidí. A to je číslo, z kterého by se radovali i mnozí producenti televizních seriálů.

Ovšem už v průběhu léta se začaly vynořovat pochybnosti a spekulace. Formuloval je výstižně časopis New York Magazine, když napsal: „Bree je zkrátka příliš okouzlující, její klipy jsou příliš dobře udělané a její příběh je tak nějak příliš beroucí za srdce.“ Podezření se ještě vystupňovalo, když se ukázalo, že si v srpnu kdosi zaregistroval termín „lonelygirl15“ jako ochrannou známku.

Nebylo by to poprvé, kdy se nějaký internetový „rozruch“ ukázal být pouhou předehrou k rafinované reklamní kampani. A tak se množily spekulace, zda bude „lonelygirl15“ novou značkou velkého výrobce limonád, anebo novou modelovou řadou výrobce textilu. Blogeři v roli detektivů zároveň pročesávali Internet a hledali stopy. Nakonec úspěšně. Zjistili, že „osamělá dívka“ nejspíš není žádná Bree, a že jí ani není šestnáct, jak tvrdila ve svém prvním klipu. A že je ve skutečnosti nebezpečně podobná začínající herečce jménem Jessica Roseová, pocházející z Nového Zélandu a hledající uplatnění v Los Angeles.

Definitivní odhalení pak 12. září přinesl deník New York Times, který informoval, že za projektem lonelygirl15 stojí dva mladí filmaři, Ramesh Flinders a Miles Becket. A že v téhle hře s důvěřivými uživateli Internetu nejde o nic menšího než jejich vlastní kariéry. Tedy žádná reklama ani kampaň. „Osamělou dívku“ vymysleli proto, aby na sebe upoutali pozornost. To se jim povedlo doslova miliónově. Je nepochybně jen otázkou času, kdy podepíšou lukrativní smlouvy se skutečnými hollywoodskými studii. A Jessica Roseová prý už dostala první šestimístnou dolarovou nabídku na filmovou roli.

To není zlý výsledek, když uvážíme, že scénář oba filmaři psali po kavárnách, potřebovali k tomu obyčejný počítač s kamerou za 150 dolarů a skoro všechny díly natočili ve Flindersově ložnici. Nelze vyloučit, že někteří fanoušci osamělé dívky se teď mohou cítit zrazeni a podvedeni. Ale dříve nebo později jim asi dojde, že je to vlastně jedno. Že celý život žijeme stejně obklopeni iluzemi a záleží na nás, čemu se rozhodneme uvěřit.

Rychleji chápaví čtenáři už asi tuší, jak osamělá dívka souvisí s Respektem a jeho vnitroredakční krizí. Tušíte? Nebo ne?

No jistě, ona takzvaná vzpoura v redakci Respektu nebyla ničím jiným než dobře zinscenovaným a skvěle zrežírovaným marketingovým komplotem. Na začátku, tedy letos na jaře, bylo pár jednoduchých otázek. Jak vrátit renomovaný, byť poněkud pozapomenutý týdeník, potýkající se s ekonomickými problémy, do centra pozornosti? Jak zajistit, aby o něm referovala ostatní média? Jak přimět známé osobnosti, včetně bývalého prezidenta Václava Havla, aby veřejně upozornily na jeho kvality? A konečně, jak přesvědčit čtenáře, ty současné i potenciální, aby se semkli k sobě a uvěřili, že mají v Respektu týdeník těch nejvyšších kvalit?

Nic z výše uvedeného nezaručí ani mnohamiliónová reklamní kampaň. A přitom to lze pořídit prakticky zadarmo! Je pouze třeba postupovat chytře. Rodí se ďábelský plán: angažovat člověka, který co možná nejdůvěryhodněji sehraje roli bezskrupulózního vetřelce, hazardujícího s dobrou pověstí listu a zatahujícího prestižní týdeník – proti vůli svých podřízených – do bažin bulváru. A pak už jen počkat na pobouřenou a hlasitou reakci české elity.

Krize eskaluje a vše nasvědčuje tomu, že se časopis řítí do záhuby. Napomáhají tomu přesvědčivé výkony redaktorů, kteří do komplotu nebyli pro větší působivost zasvěceni. Na poplach bijí všichni, komu není lhostejný úpadek českého žurnalismu: počínaje Petrem Pithartem a konče tvůrci Járy Cimrmana. Jen hodně naivní pozorovatel si může myslet, že start blogů Respektu pouhý týden předtím, než krize vypukne, byl pouhou náhodou. Režiséři zinscenované vzpoury přece nemohli toto nové médium opominout. 

Jak to dopadlo, dobře víme. Novináři skáčou na políčený marketingový špek a rovněž v intelektuálních kruzích se boj o Respekt stává jedním z hlavních témat. Přichází nevyhnutelné rozuzlení. Spor je uhašen. Na bílém šéfredaktorském koni přijíždí uznávaný novinář, zlotřilý bulvarizátor mizí v ústraní. Kdo ještě na jaře netušil, že nějaký Respekt existuje, to už ví. Kampaň byla úspěšná.

Zapomeňte na osamělé dívky a neúspěšné časopisy. Vítejte v postmoderním věku marketingu, kde iluze a skutečnost splývají v jedno.

Nebo všechno bylo jinak? Ale i to je vlastně jedno.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama