Reklama
 
Blog | Miloš Čermák

Na co nesmíte zapomenout, až zítra půjdete do práce

Až půjdete zítra ráno do práce, nezapomeňte si vzít s sebou digitální kameru anebo aspoň mobilní telefon s fotoaparátem. Agentura Ruetres a vyhledávač Yahoo totiž 5. prosince 2006 spustily novou službu, která se jmenuje „You Witness News“, neboli otrocky přeloženo: „Jste svědky zpravodajské události“.

Co vy víte? Třeba budemte mít štěstí, vyfotografujete Karla Gotta s miminkem a vyděláte majlant. I když majlant možná ne, záleží také na tom, čí to miminko bude, nebo třeba jak moc bude Karel Gott oblečený, ale s trochou štěstí si přijdete aspoň na pár dolarů.

Reuters a Yahoo se společně obracejí na všechny, kteří nafilmují anebo vyfotografují něco zajímavého. Jejich videa či fotografie budou publikovat na webu, a agentura Reuters je bude zároveň nabízet svým klientům. Pokud některé z nich budou publikovány, získají jejich autoři honorář.

Jde zatím asi o nejambicióznější projekt takzvané občanské nebo participační žurnalistiky. Že má velký potenciál, se v minulosti už ukázalo: profesionální média běžně využívala práci amatérů při referování z takových událostí, jako byla například vlna tsunami v Asii, hurikán Katrina v New Orleans nebo terorstické bombové útoky v Londýně.

Reklama

A mimo jiné to dokazuje, jak moc se média v posledních měsících mění vlivem Internetu.

Možná namítnete, že se tak mění už dlouho, minimálně od poloviny devadesátých let. Ale není to tak docela pravda. Ano, první webová dekáda otřásla médii v základech, ale zároveň je nijak výrazně neohrozila. Prodej deníků v Americe i v Evropě klesá, ale to je trend, který začal už v sedmdesátých letech. Klesá i sledovanost televizního zpravodajství. Ale nezdá se, že by vydavatelství a celá mediální impéria nějak strádala. Ba naopak.

V polovině devadesátých let mnozí předpovídali, že počínající internetový boom změní média mnohem výrazněji. Optimisté mluvili o demokratizaci a pesimisté o amaterizaci médií. Obojí znamenalo, že se očekávalo, že se do tvorby médií více zapojí jejich konzumenti. A že se trochu změní koncept médií jako mechanismu, díky kterému skupina vyvolených – rozumějí majitelů médií, případně novinářů – ovlivňuje společnost.

Staré úsloví, že svoboda tisku patří každému, kdo vlastní tiskařské stroje, se v polovině devadesátých let změnila na rčení: svoboda tisku patří každému, kdo vlastní modem. Jinými slovy si mnozí od Internetu slibovali, že otevře média mnohem větší konkurenci, širšímu spektru názorů a celkově bohatšímu obsahu. Pesimisté se zase obávali, že nový obsah bude velmi rozdílné a také velmi rozporuplné kvality.

Ale revoluce se nekonala. V devadesátých letech ještě ne. Ano, co se týče obsahu, vznikla celá řada zajímavých projektů. Přes počáteční nedůvěru začal být webový obsah vnímán jako rovnoprávné médium. Svou internetovou přítomnost posilovala tradiční média, vznikaly i pozoruhodné nezávislé magazíny. V Americe například Salon nebo Slate, v Česku Neviditelný pes.

Ta doba má i své strhující kauzy, to když se například někdejší prodavač z prodejny suvenýrů televize CBS Matt Drudge stal nejvlivnějším internetovým reportérem, a v lednu 1998 zveřejnil jako první informace o poměru Billa Clintona s Monikou Lewinskou, a předběhl tak časopis Newsweek, který na stejném tématu pracoval několik měsíců, ale s publikováním váhal, protože neměl ověřeny všechna fakta.

Zde se ukázaly mnohé z vlastností, které jsou pro mediální obsah na Internetu určující. Je to například rychlost, aktuálnost, blízkost zdrojům, neodpovědnost. Prestižní profesní časopis Columbia Journalism Review označil působení Matta Drudge za jednu z deseti hlavních mediálních událostí dvacátého století. Ale byly to výjimečné příklady, které v tradičních médiích nepůsobily žádnou paniku. Spíše takové rozptýlení a pobavený zájem.

Internetový boom přinesl na tvorbu mediálního obsahu spousty peněz. Ukázalo se však, že velké peníze nejdou vždy ruku v ruce s velkými nápady a koncepty. Nová média v letech boomu nepředstavovala pro tradiční média žádnou velkou hrozbu. Je dokonce paradoxem, že z internetového boomu profitovala, protože webové firmy utrácely velkou část svých investic za reklamu. V Americe tak byl internetový boom spojen s boomem papírových časopisů.

Když se v roce 2001 boom změnil v bublinu a ta praskla, pro média to nic podstatného neznamenalo. Kdo se podíval na žebříček nejnavštěvovanějších zpravodajských serverů, zjistil, že mu jasně dominují weby provozované tradičním mediálními společnostmi. Například web televize CNN, deníku New York Times, televize BBC, deníku Guardian.

Tradiční média vnutila těm novým své pojetí zpravodajství i svůj způsob práce. Formát zvaný zpravodajský magazín není ničím jiným než papírovými novinami v digitální podobě. Ano, využívá celou řadu možností Internetu, jako je aktuálnost, multimediální prvky či čtenářská diskusní fóra. Ale v tom podstatném a důležitém kopíruje práci tradičních médií.

Tím podstatným mám na mysli tu funkci médií, která spočívá v třídění a výběru událostí, kterými se to či ono médium bude zabývat. Média o sobě tvrdí, že popisují svět kolem nás, ale ve skutečnosti to je pouze malý zlomek. Na třicet stránek jednoho vydání novin nebo do dvaceti minut televizního zpravodajství se ani víc nevejde. Média jsou někdy poněkud pejorativně nazývána filtry. Ale vlastně proč pejorativně. Když bereme do rukou výtisk novin, tak přece předpokládáme, že se dozvíme to nejdůležitější, co se den předtím stalo. Spoléháme na schopnost novinářů a dalších tvůrců médií odlišit důležité od nedůležitého a banálního.

Kritika médií často směřuje k faktu, že tuto funkci neplní řádně. Že dávají přednost událostem banálním a zábavným, to aby se noviny lépe prodávaly a televizní zprávy měly větší sledovanost, nebo že média své konzumenty úmyslně manipulují, a to obvykle z politických důvodů. Výrazné je to v zemích, kde mají politici či stát nad tiskem kontrolu. Ale i v rozvinutých demokraciích se často mluví o tom, že určitá témata či myšlenky jsou masovými médii úmyslně ignorovány.

V tomto ohledu se do Internetu vkládaly značné naděje, protože je to médium těžko kontrolovatelné a snadno přístupné. Tyto naděje byly během první webové dekády naplněny jen velmi omezeně. Ukázalo se, že Internet má potenciál média zásadně proměnit. Ale zatím se tak nestalo.

Dvě události zůstaly během internetového boomu prakticky nepovšimnuty a jejich význam byl nahlédnut až mnohem později. V roce 1998 vytvářejí dva programátoři ze Stanfordu vyhledávač Google. A v roce 1999 zveřejňuje malá firma Pyra Labs službu Blogger.

Je to právě Google, který v roce 2003 kupuje Blogger. Děje se tak dva roky po prasknutí internetové bubliny a málokdo – snad s výjimkou uživatelů Bloggeru – tomu věnuje výraznější pozornost. Přesto je však v tomto spojení cosi velmi symbolického. Cosi s potenciálem změnit zavedený mediální svět k nepoznání. Převrátit ho na ruby.

Strážce starých mediálních pořádků neděsí nic tak jako „dvě p“. Totiž presonalizace a participace.
V roce 1993 napsal spisovatel Michael Crichton do měsíčníku Wired esej Mediosaurus, ve které předpověděl, že noviny do deseti let zaniknou a nahradí je speciální počítačové programy, které budou každému čtenáři dodávat zpravodajství přizpůsobené jeho zájmu a potřebám.

Podobně v roce 1995 píše Nicholas Negroponte v knížce Beeing Digital o tom, že internetová méda umožní čtenářům vybírat si pouze z témat a zdrojů, které je zajímají.

Personalizace je koncept, který je internetovým médiím blízký. Už v devadesátých letech umožňovala celá řada portálů jako Yahoo nebo MSN.com svým uživatelům, aby si nastavili svůj osobní profil, a když jste takovou stránku navštívili, tak ona svůj obsah přizpůsobila vašemu vkusu.

Personalizace však může jít dál. Webová stránka po vás nemusí chtít vyplňování žádných dotazníků. Vaše zájmy a potřeby může sama odhadnout podle toho, co jste četli nebo o co jste se zajímali při svých posledních návštěvách. A nejen to. Může vaše preference porovnávat s preferencemi ostatních uživatelů, vyhodnocovat aktuální události podle toho, o co se zajímají ostatní, a s pomocí algoritmů dojít k tomu, co je v daný moment důležité a zajímavé pro vás. Takový algoritmus vychází nejen ze zkušenosti, kterou udělal s vámi, ale i z jakési kolektivní inteligence ostatních uživatelů. Chová se vlastně jako novinový nebo televizní redaktor. Až na to, že nejde o člověka, který může chybovat nebo být ovlivňován vlastními pocity či názory, nýbrž o počítačový program.

Jen si to představte. Jak by asi vypadaly noviny, ve kterých by bylo jen to, co vás zajímá a co aktuálně potřebujete vědět. Dvě tři zprávy z politiky, nějaký ten drb ze společnosti, vlevo dole výsledky fotbalového klubu, kterému fandíte. Možná také krátká zpráva o dopravní situaci na silnicích, po kterých jezdíte do práce, a tam, kde normálně bývá černá kronika, ještě připomenutí blížící se návštěvy tchýně.

Ale není funkcí novin přinášet čtenářům nejen zprávy, které jsou pro ně zajímavé, ale i ty, které jsou důležité? Byť je zrovna ani trochu nezajímají? Četl by v éře totálně personalizovaných novin někdo zprávy o humanitární katastrofě v Darfuru, o narůstající epidemii AIDS nebo o rizicích globálního oteplování? Nejsou to teď a tady události zanedbatelného významu ve srovnání s tím, že ve vaší ulici nebudou v příštích dvou týdnech jezdit popeláři, nebo že Iveta Bartošová je zase nějaká smutná?

Ta důležitá otázka zní: budou ony počítačové algoritmy natolik chytré, aby dokázaly vyhodnotit, co je pro konzumenty zpráv důležité nejen právě teď, ale co může být důležité za deset, dvacet nebo třicet let?

Tím druhým démonem médií je participace. Česky spoluúčast nebo podílení se na obsahu. Už jsem zmínil rok 1999, kdy byla spuštěna služba Blogger, umožňující snadné publikování textů. Komukoliv a kdekoliv.
Je paradoxní, ale možná zároveň příznačné, že móda začala po prasknutí internetové bubliny. Peníze investorů umožnily vzniknout formálně bohatým až dokonalým stránkách, které však často postrádaly skutečně zajímavý obsah. U blogů je to přesně naopak. Vzhledem jsou skromné a střízlivé, obsah je však naprosto dominující.

Uvádí se, že jedním ze startovacích momentů blogománie byly teroristické útoky v září 2001. Podle americké instituce Pew Internet Project, která vydává pravidelné zprávy o stavu Internetu, vyvolaly teroristické útoky největší zájem o zpravodajské servery v historii. Jak známo, mnohé z nich to nevydržely a přestaly fungovat. Někteří uživatelé internetu tak začali vytvářet alternativní stránky, kde publikovali dostupné informace a suplovali tak nefungující mediální servery. Objevily se také stránky obsahující informace z první ruky: od lidí bydlících v okolí mrakodrapů na Manhattanu, od očitých svědů či přímo od těch, kteří útoky prožili a přežili.

Možná právě v ten moment se zrodil koncept, že v éře Internetu může být každý reportér. A nejen reportér, ale také komentátor. Stručně řečeno, že každý může být novinář. Tedy že mizí dosud jasně narýsovaná hranice mezi těmi, kdo média tvoří, a těmi, kdo je konzumují.

Takzvaná tradiční média, nebo masová média, anglicky mainstreamová média, pro která blogeři užívají zkratku MSM, ztrácejí svůj monopol na referování o realitě. Až dosud ho měla. Rozhodovala, o čem se bude mluvit, kdo o tom bude mluvit a jak o tom bude mluvit.

Konkrétně to znamená, že když čteme článek v novinách, je to výsledek práce mnoha lidí. Zdaleka ne pouze člověka, který je pod ním podepsaný. Tomu téma nejprve někdo v redakci zadal, nebo aspoň schválil. Se získáváním informací novináři často pomáhali další spolupracovníci. Když text napsal, tak ho přečetl a případně upravil editor. Před zveřejněním ho ještě přečetli korektoři, kteří opravili pravopisné chyby, a také ti, kteří ověřili důležitá fakta. Pokud se jedná o článek s citlivým obsahem, je možné, že ho před zveřejněním četli ještě právníci.

Teď to srovnejme s prací blogera, který si sedne k počítači, napíše libovolný text a zmáčknutím jedné klapky na klávesnici ho publikuje. Je to vůbec srovnatelné? A lze se divit, že pro mnohé novináře jsou blogy neuralgickým bodem měnících se médií, a že odmítají přijmout tezi, že blogování má cokoliv společného s žurnalismem?

Nezáleží ovšem na mediálních profesionálech, aby rozhodovali, co média jsou a co nikoliv. Ano, mnoho lidí si uvědomuje to, že obsah vytvářený amatéry má svá slabá místa, jako je nižší důvěryhodnost, častější výskyt chyb a obecně vyšší riziko manipulativnosti. Ale důležitější pro ně je, že taková média jsou otevřená a přístupná i jim. Že končí dělení na „my, čtenáři a diváci“ a „oni, tvůrci obsahu“.

Vzniká koncept zvaný „we media“ neboli „my média“, jehož autorem je novinář a bloger Dan Gillmor. Ten v roce 2002 píše na svůj blog větu, která se stala motem nového žurnalismu. „Čtenáři vědí víc než já.“ A Gillmor dodává: „To není hrozba, ale otevřená příležitost.“ Co to znamená? Zatímco starý koncept médií je jako přednáška, kdy jeden mluví a ostatní naslouchají, tak nový koncept je společná debata a konverzace.

Má to svá rizika, pochopitelně. Někdy mluví všichni najednou, jindy se překřikují. Někteří mohou říkat hlouposti, jiní zase nejsou slyšet. Ale pro většinu lidí je to lákavý a přijatelný koncept.

Zájem účastnit se této konverzace, a to aktivně a se vším všudy, je asi největším překvapením pobublinové internetové éry. A je také odrazovým můstkem toho, pro co se vžil termín „web 2.0“. Pro mnohé jde jen o iritující termín, který nemá skutečný obsah. Ale to si nemyslím. Podle mě jde skutečně o novou, v pořadí tedy druhou generaci webového obsahu. Tím podstatným a určujícím rysem je participace uživatelů.

Zdaleka se už neomezuje jen na textové blogy. Lidé publikují fotografie, hudební nahrávky, videozáběry nebo jen zajímavé odkazy. A nejen publikují, ale sdílejí je s těmi, kteří mají společné zájmy a společný vkus. Vytvářejí tak virtuální komunity, z nichž každá může být potenciálním publikem pro konkrétní mediální obsah.

Když v létě 2005 koupila společnost News Corporation za 580 miliónů dolarů firmu MySpace.com, považovali to mnozí za stařecký rozmar mediálního magnáta Ruperta Murdocha. A také určitou nepoučitelnost, protože on sám přišel o spousty peněz už vinou prvního internetového boomu.

Proč se tedy teď rozhodl dát takový majlant za stránku, kterou když si otevřete, vypadá na první pohled jako trochu vylepšená univerzitní seznamka? Kde si lidé zakládají amatérsky vyhlížející weby, na kterých v drtivě většině není nic jiného než pár fotografií nebo zápisků? Nesmysl, tvrdili mnozí experti.

Jenže těch lidí je dnes sto miliónů a jsou navzájem protkáni neuvěřitelným předivem vztahů. Je to sofistikovaná sociální síť, ve které se – řečeno poněkud laciným reklamním sloganem – neztratíte, nýbrž najdete.

Dává smysl, že o tuto sociální síť projevila zájem jedna z největších mediálních společností světa, protože tímto směrem půjde distribuce nového mediálního obsahu. Je to investice do budoucnosti. Ale mimochodem, už dnes se ukazuje, že Murdoch navíc udělal dobrý byznys. V srpnu 2006 podepsal MySpyace.com smlouvu se společností Google, která mu garantuje příjem 900 miliónů dolarů za prodej reklamy v příštích čtyřech letech. To je přece velmi slušná návratnost.

V roce 2005 kroutili experti nevěřícně hlavou, o rok později ovšem už se stejnou přesvědčivostí tvrdí: ano, máme tu druhý internetový boom. To když v říjnu 2006 kupuje Google společnost YouTube.com, umožňující publikování a sdílení videoklipů, a to za astronomických 1,65 miliard dolarů.

I v tomto případě jde o internetovou společnost, která nemá žádný zisk a ani smysluplný byznysplán, která samostatně existovala necelý rok a půl od založení, ale která má obrovskou sumu uživatelů.

Ve vzduchu je nákup firmy Facebook.com společností Yahoo, a to opět za částku kolem miliardy dolarů. A přičíst k tomu můžeme celou řadu obchodů v řádu desítek miliónů, které proběhly v posledních dvou letech.

Stačí to, abychom hovořili o druhém internetovém boomu? A bude i z tohoto boomu nakonec bublina? Nechme tyto úvahy investorům, protože to budou oni, kdo podobně jako v roce 2001 spláčou nad výdělkem. Tedy kromě těch chytrých, kteří stejně jako předtím stihnou peníze vydělat.

To podstatné je, že se s webovým obsahem děje něco skutečně zásadního a důležitého. Změna představovaná termínem „user-created content“, neboli „obsah tvořený uživateli“ je hluboká až filosofická. Sympatické na ní je to, že zbavuje moci velké korporace, a to nejen ty mediální, a nahrazuje ji kolektivní inteligencí. Proponenty téhle revoluce jsou počítačové algoritmy, tedy revolucionáři mnohem přijatelnější a snad méně nebezpeční než ti z masa a kostí.

Ale má to svá rizika. Moc jedněch korporací může být nahrazena dominancí jiných. A ve světě propojeném předivem virtuálních vztahů může mít až orwellovské rozměry.

Před časem jsem na Internetu viděl krátký, asi osmiminutový film ve formátu flash. Jmenuje se EPIC 2014 a je fiktivním dokumentem o zániku mainstreamových médií. Film vznikl v roce 2004. Jako své východisko bere skutečné události od vzniku webu do současnosti. Od nich se pak odvíjí předpověď událostí budoucích.

Vrahem médií je společnost Google, která se v roce 2008 spojí s firmou Amazon a vytvoří korporaci zvanou Googlezon. Výsledkem jejich spolupráce je model tvorby a distribuce webového obsahu, na kterém všichni participují prostřednictvím sociálních sítí, ale který je zároveň plně personalizovaný.

Film končí totální porážkou tradičních mediálních firem. Trpký konec tisku symbolizují dvě krátké věty na úplném závěru. Je v nich vtip i ironie, ale zároveň cosi temného. Znějí: „Dnes, v roce 2014, zavřel deník New York Times své internetové stránky, a to na protest proti nadvládě Googlezonu. Stal se tištěným newsletterem pro elitu a staré lidi.“ Konec citátu.

Až půjdete zítra ráno do práce, nezapomeňte si s sebou vzít digitální fotoaparát, nebo aspoň telefon. A nezapomeňte si koupit noviny.

(Text přednášky pro Broadband Monday, 4. prosince 2006)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama