Reklama
 
Blog | Miloš Čermák

Chovejte se jako arogantní hňup, řekli mu asi poradci

Působí podrážděně, dává najevo svou mrzutost a na otázky odpovídá často protiotázkami. Tak se v posledních měsících chová Mirek Topolánek při rozhovorech s novináři. A to i v situacích, kdy nemá nejmenší důvod vystupovat konfrontačně. Stal se z šéfa ODS další politik s alergií na novináře, anebo je to taktika, kterou mu poradili jeho mediální poadci?

Přitom ještě nedávno byl Topolánek v rozhovorech s médii naopak velmi otevřený a upřímný. Snad až moc, takže o něm komentátoři psali, že někdy rychleji mluví než přemýšlí. Teď svým úsporným vyjadřováním působí přesně opačně. Ne snad, že by se jeho myšlení nějak viditelně zrychlilo. Ale naučil se mluvit tak, že neřekne téměř nic.

Nelze vyloučit, že je na média opravdu naštvaný. Měl by důvod. Novináři mu vytvořili mediální obraz politika, který je sice sympatický, ale pro úspěch mu tak nějak chybí charisma, vzdělání i trocha štěstí. Topolánek se rozhodl s tímto obrazem bojovat, a pro začátek tak, že přestane být sympatický.

Jeho náladě jistě nepomohly ani vítězné, ale zároveň nevyhrané volby. Beznadějný pokus o sestavení vlády, která by získala důvěru, ho vmanévrovala do situace, kdy působil nemohoucně až nedůstojně. Připočíst k tomu můžeme manželské problémy, z kterých rovněž mohl vinit média, byť tentokrát bulvární. Z nich se totiž Topolánkova manželka o jeho nemanželském vztahu dozvěděla.

Reklama

Ale Topolánek je na novináře nepříjemný i v momentě, kdy pro to nemá důvod. Kdy je bezprostředně po vyhraných komunálních volbách a kdy je jasné, že předpovědi, že ještě letos přijde o post šéfa strany, jsou skoro jistě liché. A kdy i novinoví komentátoři uznávají, že po volbách neudělal žádnou výraznější chybu: funkční vládu sice nesestavil, ale voliče neodradil.

Proč tedy Topolánek působí otráveně a nepříjemně? Těžko říct. Že to tak je, bylo zřejmé například z rozhovoru pro Rádio Česko, poskytnutého v pondělí ráno, tedy bezprostředně po volbách. Rozhovor vedla Martina Mašková: zkušená a nezaujatá moderátorka, se sympatickým projevem.

Ani to ovšem nedokázalo Topolánka zviklat. Dostal třináct otázek, a minimálně na deset z nich odpovídal agresivně a konfrontačně. (Otázka: Naznačte strategii občanských demokratů pro druhé kolo. Odpověď: Nevidím jediný důvod. Otázka: Nevidíte důvod pro to naznačit strategii? Odpověď: Ano, nevidím jediný důvod pro to naznačit strategii.)

Ne snad, že by moderátorku chytal za slovo nebo se snažil mít argumentačně navrch. Ne. Topolánkův vzdor byl na úrovni desetiletého dítěte, které se pitvoří a odsekává, protože o skutečnou konverzaci nemá zájem. (Otázka: Co myslíte konkrétně pravicovým nebo levicovým extremismem? Odpověď: Pravicový a levicový extremismus je pravicový a levicový extremismus. Atakdál.)

Kdo si pozorně přečte transkripci zmíněného rozhovoru, tak dojde k názoru, že Topolánek téměř jistě postupuje podle nějakého naučeného „vzorce“. Jeho podstatou je na otázky neodpovídat, ale odpinkávat je nezodpovězené. Je to podobné taktice užívané v "předprezidentském" období Václavem Klausem. Ten otázky často komentoval slovy: „To snad nemyslíte vážně, tuhle otázku“, případně: „Tak tomuto se můžu jenom pousmát, pane redaktore.“

Když novinářovy otázky politik onálepkuje jako hloupé, dává mu to šanci odpovídat na ně chytře, což je pochopitelně lepší než odpovídat hloupě na otázky chytré. Cílem je zároveň novináře znejistit, uvést ho do rozpaků, oslabit jeho argumentaci. Často to funguje. Není pochyb, že Václav Klaus byl pro novináře obávaným partnerem, a že podobně obtížný byl také Miloš Zeman.

Rozdíl je v tom, že Klaus a Zeman se tak chovali vždy. Arogantní a ješitní byli určitě i předtím, než vstoupili do politiky, a vést s nimi rozhovor je perná práce nejen pro novináře. Topolánek naopak patřil mezi nemnoho politiků, s kterými je rozhovor celkem příjemnou událostí. To už zjevně neplatí.

Obecná otázka zní: je pro politika lepší být k novinářům vstřícný, anebo si je naopak držet od těla? Asi jak kdy. Základní pravidlo ovšem říká, že když novinář a politik (nebo kdokoliv jiný, o koho se zajímají média) dělají rozhovor, jen málokdy jsou s výsledkem spokojeni oba.

Za dobrý rozhovor se obvykle považuje ten, ve kterém zpovídaný člověk řekne něco nového (obvykle co říct nechtěl nebo neměl), nebo něco pozoruhodného (rozuměj: nějakou velkou hloupost), nebo se novinářem nechá zjevně dostat do úzkých. Naopak politik bere jako úspěšný rozhovor ten, ze kterého vyjde jako sympatický a chytrý chlapík, který se nějakým redaktůrkem nenechá jen tak vykolejit. Je jasné, že obojí nejde dohromady.

Uvidíme, jak Topolánkovi jeho nová taktika vydrží. Je legrační porovnávat ho teď s Paroubkem. Pro něj jsou novináři obtížným a nemilým hmyzem, ale když se s ním osobně setkáte, snaží se ze všech sil chovat vstřícně. Asi mu někdo poradil, že je to profesionální. Ale působí to tak nějak slizce.

Topolánek by naopak novináře mohl mít celkem rád a povahou je člověk, který se s každým spíše dohodne. Ale poradili mu, aby se choval jako nafoukaný hňup. Možná se do té role časem dostane. Zatím to působí … řekněme falešně a prázdně. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama